Téma náboženství

~ KAŽDODENNÍ MOUDROSTI ~

Jelikož mi minulý týden začal kurz jógy, kde jsem dostal za úkol sepsat krátkou seminární práci na téma “náboženství”, tak bych se o tuto práci a myšlenky v ní sepsané rád podělil také s vámi, protože věřím, že vás může inspirovat, či vás motivuje alespoň přemýšlet nad tímto tématem, které je mnohdy bráno až dogmaticky… 🙂

Úvod

Zadáním první seminární práce v tomto jogínském kurzu bylo sepsat pět stran textu na téma náboženství. Náboženství je všude okolo nás ve společnosti a mnoho lidí
se tomuto tématu vyhýbá jak čert kříži, neboť si ono náboženství spojují s různými náboženskými systémy, které ne vždy reflektují to, co ono náboženství ve skutečnosti má potenciál představovat ve své ryzosti.

V této seminární práci se tedy zaměřím na to, jak hluboko ve svém srdci vnímám, co ono náboženství pro člověka představuje a sám jsem zvědavý, jaké uvědomění ve mne tato seminární práce zanechá.

Význam náboženství

První myšlenkou, která se mi pod tímto slovem objevila, byla svoboda. Svoboda od tohoto slova, která určuje to, že každý poté začne objevovat skutečný význam života oproštěn od jakýchkoliv dogmat, které vnější svět klade na zřetel.

V naší společnosti jsme zvyklí neustále podléhat vnějším vlivům, ať už těm fyzickým, emocionálním, mentálním, a stejně tak i těm náboženským, které v nás vzbuzují určitou touhu po poznání. Ovšem, můžeme skutečně poznat, co život nám nabízí, uvrhneme-li se do daného systému náboženství, které vzniklo tím, že někdo v určité době představil jeho vnímání světa a založil jednotlivé systémy výuky, která dovedla jej po jeho vlastní stezce k osvícení? … Už tento odstavec vyobrazuje mé vlastní vnímání tohoto tématu. Je zde vždy mnoho cest, jak dosáhnout osvícení skrze své vlastní životy. Však kdo prochází skrze cestu již vyšlapanou ostatními, nikdy neobjeví stezky zcela nové, které očekávají se býti objeveny v radosti ze života, přičemž člověk zůstává sám sobě věrný, ne vnějšímu světu, a objevuje tak ryzost, kterou on sám přišel zde objevit a nastínit tak další kvality pro všechny.

Tím však zdaleka neříkám, že inspirováni příběhy osvícených nemáme býti. Já věřím, že každý osvícený člověk, který zde v průběhu historie byl, zanechal zde svou vlastní stezku k „vysvobození“, ovšem, ne vždy jeho příběh byl zachován v takové podobě, která byla skutečná. Jak už jsme zvyklí, lidé neustále přisvojují si příběhy jiných, aby se cítili „důležití“, nebo aby zkrátka začali ovlivňovat životy druhých ve svůj vlastní prospěch. A tak si tyto příběhy mnohdy lidé přisvojují a neustále mění významy oněch příběhů, doplňují je o věci, které nemají s těmito příběhy vůbec nic společného, a tak vlastně doslova ničí poselství, které zde předáváno od doby jejich osvícených projevů pro všechny bylo.

Ovšem, lidé sdílejí své životy, jakožto jedna celistvá bytost, jedno kolektivní vědomí – „Akášu“, takže i přesto, že mnohdy se příběhy jednotlivých lidí, jenž dosáhli určitého stupně osvobození, uvědomění, osvícení, jsou hluboko v nás, v našem informačním poli, uloženy. Jen dostat se k těmto příběhům, prožít si jejich příběhy ve svém nitru a objevit tak inspiraci pro objevení právě oné stezky, která očekává se býti objevena právě námi v daném čase a daném prostoru, který je jiný nežli těch, jenž zde byli před námi. Neboť život sám je živ. Není vždy stejný! Mění-li se člověk svou cestou, mění se taktéž prostředí, ve kterém člověk projevuje se. Včetně sfér, jenž člověk vnímat ve svém životě prozatím nedokáže. A tak vyčkejme, co očekává se býti opět změněno!

Vnímání náboženství

Řekne-li se ve společnosti pojem náboženství, mnoho lidí představí si určité chrámy, ať už ty křesťanské, buddhistické, hinduistické, nebo dokonce jsou zde i takoví, kteří oním chrámem vnímají své vlastní tělo, svou vlastní podstatu, nebo třeba i onu matku přírodu, která nabízí nám celý onen prostor projevu, jakožto onen chrám poznání, chrám života. Nebo jsou zde snad mezi námi i takoví, kteří jako onen chrám vidí celý univers?! …

Každý má vnímání onoho pojmu v závislosti na tom, kde vyrůstal, s kým vyrůstal, v jakém kulturním prostředí, a dokonce i v závislosti na tom, jaké jeho předpoklady skrze osud nastavili jsme si před příchodem zde do tohoto projevu jsoucna.

Proto je tak důležité nejdříve uvědomit si naše vlastní předurčení skrze studium našich vnějších aspektů života, které utváří náš vlastní názor na toto téma. Když neuvědomíme si, jako společnost, co je mimo ony aspekty, které přijali jsme za své vlastní, nikdy nepochopíme podstatu onoho náboženství, toho, co skrývá se za závojem našeho vlastního života, který prožíváme od svého dětství skrze přijetí za skutečné.

A tak vlastně podstata náboženství je určena tím, co jsme přijali ve svých životech jako obraz onoho náboženství. Někdo tedy vidí chrámy, někdo meditující mnichy v Himalájích, někdo představí si jakékoliv obřady, ať už obětiny, modlitby, mantry, lidové zvyky, a cokoliv dalšího, co má určitou spojitost s vírou. Neboť náboženství je systém, který utváří v člověku sílu víry. Síla víry poté utváří náš život. Proto je náboženství vždy jen v rukou daného člověka, neboť člověk není schopen objevit ryzost svého projevu, nebude-li sám sebou.

Proto vnímání každého člověka je zcela odlišné od člověka druhého. A tak vzniká rozpor. Někdo přijal křesťanství, někdo zase islám, a vzniká tímto souboj jednoho člověka s druhým, neboť nepodívali se, že podstata onoho náboženství, vlastně můžeme říci podstata života, spočívá nikoliv v následování kazatelů a cest svatých, nýbrž v pochopení, přijetí, a prožitku, jakožto nejvyšší poctou, která mění to, kým jsme pro náš život budoucí.

Vlastní náboženství

Podíváme-li se na podstatu slova náboženství, vidíme zde několik utvářejících slov:

„bož“
od slova božství, které vyjadřují tu nejvyšší ctnost života;

„ná“
od slova nábožný, který určuje přijetí božství za svou vlastní stezku života;

„žen“
od slova ženství, vyjadřující princip jin v projevu jsoucna, který je vyobrazením projevu jang. Prohlédnutí skrze aktivní jang vyobrazí se nám poklidná cesta jin, kdy poté aplikováním náboženství v našem projevu jsoucna získáváme harmonický život v souladu s jin&jang, který poté svou ryzostí rozplyne se a vznikne celistvý život;

„ství“
je přípona, která určuje to, že slovo svým významem určuje specifický systém.

A tak ono náboženství hovoří samo o sobě. Je to krásné české slovo, které vyjadřuje podstatu toho, co ono náboženství ve skutečnosti pro člověka znamená. Ovšem, skutečně lidé vnímají podstatu tohoto slova, nebo nad ním nechtějí ani přemýšlet? … Jó, to už je jiná, neboť lidé mnohdy jsou velice lenivý a nechtějí vystoupit ze své komfortní zóny a přijmout, že i oni ve své podstatě touží býti nábožní ve svém životě.

Ona samotná nábožnost je svou tvůrčí silou tou nejdůležitější ctností v našem životě, neboť propojuje nás se svou vlastní podstatou, se svým vlastním božstvím, které uschováváno v našem nitru jest, jakožto součást celistvého života, jenž touží se býti objeveno, nastane-li pro to ten správný čas.

Netřeba nikam pospíchat. Netřeba studovat žádné náboženství. Jen přijmout onu cestu náboženství, která sama definuje se naším vlastním příběhem. Neboť přijmeme-li náš vlastní život, jakožto naši vlastní stezku poznání onoho božství, poté stáváme se nábožným člověkem. Zde již potom nezáleží, zda je to víra v bohy, Zdroj, přírodu, lidskou společnost, vědu, nebo víru v sebe sama. Neboť poté se to vše rozplyne a život sám bude definovat se svou vlastní ryzostí, kterou člověk svým životem poznává a překonává neustále své vlastní závoje, které utvářeny vnějším světem doposud byly. Ani děti nemohou býti božské, přijdou-li do prostředí, které ono božství téměř zahubilo.

Děti přichází do určitého prostředí, které udává určitou charakteristiku, určité předpoklady. Už svým vývojem v matčině těle přijímá aspekty tohoto projevu jsoucna formou stravy, formou stimulů vnějšího prostředí, zvuků, matčina příběhu, který vyobrazuje se tlukotem srdce a změnou frekvencí v průběhu daných okamžiků.

Dítě dědí svůj potenciál projevu od svých předků, tedy matky a otce, kteří zdědili své charakteristiky zase od svých vlastních předků, kteří vyrůstali v jiném prostředí s jinými vnějšími vlivy. A tak ono dítě ve své podstatě je dědicem tohoto všeho, a poté svým vlastním životem teprve začíná zbavovat se všech těchto nánosů, které vyobrazujeme v pojmu karmy, neboť karma je zátěž, které když se zbavíme, objeví se naše skutečná ryzost. Božství v celé své nádheře. Božství, které nemá žádné závoje, žádné pravidla, jen ryzí božství a skutečnost, kterou ono božství stává se v daném čase a prostoru.

Proto není důležité hovořit. Není důležité ani přijímat moudrost druhých, neboť moudrost nikdy nelze předat. Moudrost člověk získává svým vlastním prožitkem života. Však posloucháním moudrých mnohdy pochopíme, že moudří moc dobře vědí, že moudrost nelze předávat slovy, nýbrž zkušenostmi, kterými oni moudří mohou daného člověka provést jakožto ukazatelé cest, ovšem, projít musí člověk vždy danou cestou sám, by dospěl do stavu moudrosti života samotného, jenž probudí v něm jiskru touhy po poznání svého vlastního božství.

Budeme-li stát v povzdáli svého božství, nikdy nepochopíme své vlastní božství a co ve skutečnosti onen aspekt života té nejryzejší povahy pro nás představuje, jaký přínos do našeho života může nám přinést, budeme-li božští lidé. A tak dostáváme se k pojmu, co představuje slovo bůh/Bůh. V historii zde bylo mnoho bohů, skutečně mnoho! Však kdo mohl by poznat boha, není-li hoden pohlédnout onu bohu do očí?!

A tak lidé začali sklánět své hlavy dolů, aby oni bohové nemohli zahlédnout jejich ryzost skrze spojení s jejich zrakem. Klaní se, neboť hodni nejsou pohlédnout onu bohu do očí, propojit se s ním, očekávat božství propojeno s člověčenstvím skrze ryzí pohled z očí do očí, rovný rovnému, neboť bohové jsou spolu s námi a tvoří jsoucno celistvé. Není vyšší, není nižší. Vše jest a vše rovným dílem do projevu jsoucna vpisuje se. Proto teprve tehdy, kdy člověk zbaví se svých traumat, může narovnat se a pohlédnout Bohu do tváře. Ne jako dítě otci, ne jako rodiče na dítě, ne jako rovný rovnému, ale zbaveni všech rolí, které onu ryzost poté umožňují.

Tvořme si tedy své vlastní náboženství, které bude v souladu s naším vlastním životem, neboť teprve tehdy skutečně poznáváme naše vlastní božství. Naší vlastní ryzost. Sebe sama! Neboť život není o tom neustále poznávat něco, co není nám vlastní. A právě to snažíme se neustále dělat. Přestaňme! Přestaňme učit se to, co cizí nám je. Nýbrž skrze vlastní stezku poznávat sám sebe, pomalu opouštět naše vlastní dogmata a objevovat skutečnost, jaká může být.

Ono je krásné, když člověk užívá si svůj život. Pakliže je to v nevědomosti života, nikdy ryzost objevena nemůže býti, neboť ryzost nemá s vnějším prostředím skutečně mnoho společného. Budete-li žít neustále šťastný život plný radostných příběhů, jakožto v pohádce, nikdy nemůžete uchopit život, a co ve skutečnosti život představuje ve své celistvosti s poznáním těch příběhů né tak krásných, né tak radostných, nýbrž také s kvalitami, které člověku vlastní jsou skrze přirozenost života. A tak i ono božství je zcela přirozené, jen jsme si navykli prožívat životy v kvalitách radostných, strastiplných a božských jen pramálo příběhů zůstalo…