Téma svobody

~ KAŽDODENNÍ MOUDROSTI ~

Jelikož mi nedávno začal kurz jógy, kde jsem dostal za úkol sepsat další krátkou seminární práci na téma “svobody”, tak bych se o tuto práci a myšlenky v ní sepsané opět rád podělil také s vámi, protože věřím, že vás může inspirovat, či vás motivuje alespoň přemýšlet nad tímto velmi zajímavým tématem… 🙂

Úvod

Zadáním druhé seminární práce v tomto jogínském kurzu bylo sepsat pět stran textu na téma „svoboda“. Tímto tématem jsem se částečně zabýval již v mé první seminární práci, která hovoří z pohledu mé niterné moudrosti o podstatě náboženství a co člověku do jeho života přináší.

V této práci se tedy budu dále zabývat tímto souvisejícím tématem svobody, které je taky mnohdy dogmatizováno do jednoho pohledu na tento princip, avšak zcela určitě ne pohledu hlubšího, než aktuální nastavení společnosti dovoluje…

Princip svobody

Pojem svobody člověk přiřazuje tomu, když člověk ve svém životě může svobodně konati. Může však konati, když společnost praví, co konati může a co nikoliv? Takto se ztrácíme mezi svobodou a nesvobodou, aniž by člověk konal to, proč zde přišel projeviti svou vlastní podstatu do tohoto světa, jenž tvořen mezi ostatními světy jest.

Mnoho věcí děje se na úrovních, které jsou daleko pod úrovní vnímání člověka na základě kterého určuje, zda je něco vhodné, či nevhodné. Vhodné je to, co člověk přijal ze svého okolí za pravdu. Nevhodné je to, co jde mimo onu pravdu a proto je to zcela nemyslitelné, i když přesto všechno, jsou to tužby nejhlubší.

Proto je tak důležité nalézt sebe sama, neboť teprve oproštění se od dogmat vnějšího prostředí uvolní potenciál skutečné svobody, kdy člověk skutečně bude konati to, po čem z nejhlubších sfér sebe sama touží projeviti a uskutečniti se skutečností.

Netřeba mnoha zákonů a řádů, svatých cest k osvícení, či cokoliv jiného. Následování něčeho vždy utlačí svou vlastní svobodu, svou vlastní cestu k životu celistvému. Když se budete řídit zákony, nikdy nepochopíte, proč ony zákony ve své podstatě vytvořeny byly. Jakmile však člověk prožívá vše bez jakýchkoliv kolejí, jakýchkoliv dogmat a řádů, poté stává se skutečně svobodným člověkem, naplňujíc potenciál našeho společenství, které právě nyní zažívá obrovský úpadek jak mentální, tak i morální na základě společenského nastavení, které bylo utvářeno po mnoho tisíců let nazpět.

Vše, co právě nyní prožíváme v průběhu našich životů jsou důsledky historie. Historie však ve své podstatě neexistuje. Jsou to jen vzpomínky. Jakmile člověk opustí veškeré své vzpomínky, historie již není. Zákony již nejsou. Je jen člověk sám se sebou kdy zbavuje se veškeré zátěže a může konati ve prospěch sebe a tím i prospěchu celku. Neboť opustí-li člověk časové schéma, již není potřeba připravovat se na budoucnost, již nebude potřeba jakkoliv bohatnout, neboť člověk bude v danou chvíli v daném prostředí, které poskytuje mu právě daný prožitek bez jakékoliv zátěže. Poté, když člověk prožívá takovýto stav svého vlastního Já, svého vlastního vědomí, poté tento člověk je svobodný, neboť není zde vůbec nic, co kázalo by mu, co právě dělat může a nemůže.

Proto lidé hledají stezky k osvícení, neboť uvědomují si, že jsou „nečistí“, či nehodni ono „osvícení“ prožívat v dané chvíli. Jen kdyby uvědomili si, že i ony stezky k osvícení jsou dalšími nánosy své vlastní podstaty, které nás jen zbavují nánosů jiných a transformují je do nové podoby, lehce čistší, avšak stále zcela zbytečné, teprve poté pravda skutečného života projeví se bez jakéhokoliv prodlužování a zbytečných nánosů zakrývajíc náš skutečný potenciál, naši skutečnou podobu a podobu života ryzího.

Takže, co tedy svoboda znamená? … Svoboda znamená princip, který je určen vědomím nás všech. Když je zde svoboda, je zde i vězení, které si tímto projevem uvědomujeme. Však jakmile teprve ustane svoboda i vězení, poté otevírají se brány života celistvého bez rozlišování toho, co smíme a co nesmíme. Neboť žijeme-li ve svobodě, žijeme také s uvědoměním, že je zde i stav, který onu svobodu potlačuje – tedy stav uvěznění. Proto nikdy nejste svobodní skutečně. Proto je zde vždy strach z uvěznění, nepřijetí, … Je to o tom, že když přemýšlíme v jedné polaritě, zákonitě si uvědomujeme polaritu druhou bez toho, aniž bychom chápali skutečný význam, který dané principy v našem životě tvoří potenciál našeho projevu.

Bez toho, aniž bychom si uvědomili, co všechno utváří svobodu a nesvobodu – tedy vězení, nejsme schopni dosáhnout stavu svobody ani uvěznění, ale přesto všechno nejsme schopni ani tyto dva pojmy zcela obsáhnout a rozpustit v projevu našeho vědomí. Není to možné. Bez prožitku a osobní zkušenosti stavů obou a zcela obsažené moudrosti těchto polarit nemůžeme prožít stav bez těchto polarit, kdy JSME.

A tak, abych uzavřel tuto kapitolku svobody a nesvobody, jakmile tyto pojmy a zkušenosti s nimi spjaté zmizí ze společnosti, teprve poté můžeme zcela obsáhnout jednotlivé pravdy, jenž tyto pojmy zastiňují. Princip TVORBY.

Projev tvorby

Princip svobody a nesvobody je velmi úzce spjat s principem tvorby, který má mnoho úrovní. Když člověk přijde do tohoto společenství, je vychováván, tedy vyučován tak, aby konal ve prospěch daného společenství, které má své vlastní zvyky, své vlastní zákony a vize svého společenství do budoucnosti.

Vše, co prožíváme od našeho dětství, promítá se v životním pohledu daného člověka, který to vše prožívá a tvoří zároveň. Když člověk začne opouštět jednotlivé zvyklosti, které byly ho vyučovány, začíná se z hlediska daného společenství, ať už je to rodina, klan, národ, či z hlediska celé společnosti planety země, vymykat jakýmkoliv tradicím a lidé začínají se tohoto člověka obávat. Obávají se toho, že jejich svět bude narušen. Jejich vize života je v ohrožení a lidé toto velmi dobře na podvědomé úrovni vědí, neboť chtějí žít ve svých jistotách, že oni mají pravdu, oni mají skutečný pohled na život, který právě prožívají a vždy jej tímto způsobem prožívali bez jakýchkoliv úvah na prožití života jiného.

Jsou to také zvyklosti, které velmi hluboce ovlivňují životy nás všech. Není zde jeden jediný člověk, který nebyl by ovlivňován kolektivním vědomím, neboť všichni sdílíme jednu planetu, jedno prostředí, kde všechny naše jednotlivé příběhy prožíváme a prolínají se mezi sebou.

Jakmile člověk opustí svůj vlastní příběh, který zde byl pro něj připraven, začíná objevovat skutečnost. Začíná objevovat, kým ve své podstatě je on sám a co společnost pro něj představuje. Jsou to vnější vlivy, které však zcela určitě nejsou určující. Určující je jen stav vědomí, ve kterém se daný člověk nachází.

Když se člověk vydává na stezku poznání, začíná nejdříve studiem vnějšího světa, začne si uvědomovat své prostředí, ve kterém je vychováván, svým domovem, svou školou, svou prací, svým městem, a uvědomuje si, že všechny věci, které jsou zde umístěny, mají určitý význam. Poté tímto procesem objevuje se spojitost, že člověk je ovlivňován svým vnějším prostředím, které je však možné zcela jednoduše pozměnit.

Člověk může vymalovat svůj byt, může si nakoupit nové dekorace, aby se cítil lépe nežli bez nich, nebo může navštívit různé chrámy a využít potenciál těchto míst, který si však on sám určuje svým vlastním vztahem k těmto místům. Může jít na jakékoliv místo na světě. Jen prvním krokem je uvědomění si toho, že člověk je zkrátka a dobře, ovlivňován svým vnějším prostředím, které tvoří první úroveň poznání.

V následujícím kroku, kdy člověk již plně obsáhnul moudrost vnějšího prostředí, začíná se objevovat další úroveň. A tou je uvědomění si toho, že člověk může býti kdekoliv, třeba na vrcholcích hor svobodně shlížet na celý svět, nebo býti v temné komoře uvězněn bez jakéhokoliv „příjemného“ vlivu z hlediska vnějšího světa na naše vlastní vědomí. Touto úrovní uvědomění je to, že člověk sám určuje, co vnější prostředí pro daného člověka představuje. Je jednoduché využívat již přijaté principy toho, že co je pěkné, je i pro naše vědomí přínosné. Ovšem, přijmout fakt, že i to „nepěkné“ z pohledu společnosti je zcela „nutné“ pro objevení svého vlastního potenciálu a pochopení, přijetí života celistvého, je zcela klíčové.

Neboť to, co jsme během svých životů přijali z vnějšího světa určuje také náš vlastní pohled na onen vnější svět. Vražda je nepřípustná, je tedy zlá. Láska je krásná, je tedy dobrá. Však ani jedno z toho není přínosnější pro dané vědomí, než-li to druhé. Není zde vůbec žádného rozdílu mezi jedním a druhým, neboť jsou to jen naše vlastní vzorce, které přijali jsme z hlediska způsobu našeho života pro určitou stezku poznání.

Člověk, který vstupuje na stezku osvícení z hlediska společnosti zajisté nemůže konati něco špatného, že ano?! A přesto když člověk bude takto pohlížet na osvíceného člověka, nikdy nedokáže pochopit, co ono osvícení, ono osvobození, tedy nirvána, ve své podstatě z hlediska celistvého života, představuje.

Tedy, uvědomění si vnějšího prostředí a jejich vlivu na nás, je cesta k poznání stezky, po které již kráčíme od našeho narození zde. Uvědomění si stezky poté přináší kvality, jenž dosud nám skryty byly. Tedy možnosti, které jsou mimo onu stezku, po které dosud kráčíme. Jsou to stezky zcela jiné, jsou to stezky bez jakékoliv stezky. Jsou to stezky, kdy kráčíme po přirozenosti života – můžeme se vydávat lesem, loukou, přes hory a doly, a kráčíme mimo jakékoliv stezky, které zde vždy byly v domnění, že mimo stezky se vlastně vykročit nesmí.

Uvědomění si stezky poté vede k uvědomění si toho, že člověk, když vydává se určitým směrem, určitou inspirací, pozměňuje stav vědomí sebe sama, což má důsledky ve vnímání nejen života vnějšího, ale i uvědomění si sebe sama a svého vlastního prožitku. Když něco prožíváme, otevírá to vždy určité vrstvy, které slouží jako brány do chrámu poznání. Když však nedokážeme si ani uvědomit svůj prožitek, velmi těžce cokoliv poznáváme v průběhu našich životů. A tak ten, který začíná si uvědomovat prožitek vnějšího světa, dostává se neustále hlouběji a hlouběji do světa vnitřního.

Tedy, když kráčíte již cestou volnosti, prožíváte prožitky zcela odlišné, které nejsou limitovány Vaší vlastní stezkou dosud objevovanou, přinášejíc dobrodružství vlastního poznání skutečnosti. Proto lidé, když vydají se mimo stezky již vytvořené, jsou zcela nepochopení ve společnosti, která je jako celistvá určována vnějšími stezkami, které společně budovali, budují a budovat budou, dokud nebude zde vytvořeno zcela svobodné společenství, kde každý svou stezkou bude prospívat celku bez jakékoliv nucené práce.

Otázkou je, zda takovéto společenství vůbec může někdy býti, když naše vzorce uvažování sahají tak hluboko, že téměř nejsme schopni je rozpoznat, natož je rozpustit v přirozenost života.

Však úvahy o takovém světě, který by byl tak přirozeným bez jakékoliv vytvořené duality, to samo o sobě přináší člověku stav „svobody“ který je vysvobozením od pojmů svobody a uvěznění. Poté nebude třeba žádných takovýchto pojmů, neboť každý bude prožívat svůj vlastní život, který je zcela nezávislý na minulosti sebe sama, minulosti společnosti a minulosti svých životních cest. Proto už jen tato esej ve mne probouzí pocit uvědomění si svých vlastních dogmat, včetně toho, které jsem zde zapsal formou eseje na téma, jak vnímám, co je to skutečná svoboda.

Jak tedy dosáhnout svobody?

Můžeme zcela s jistotou říci, že lidé odjakživa hledají onu svobodu, tedy přirozenost nejen svého vlastního života, ale života, jakožto celistvého systému, který je ve své původní ryzosti zcela dokonalý. A stejně tak je i člověk zcela dokonalý, je-li zcela svobodným dle významu, který jsme si dříve specifikovali.

Právě to, že lidé hledají onu svobodu, vydávají se na určitou stezku daným směrem ke svobodě, který je jako maják v dáli a všichni vidí plameny onoho majáku, i když jsou na opačném konci světa. Však kdo chtěl by se k onomu majáku vydat? … Jen odvážný člověk plný odhodlání poznat, co to v té dáli vlastně je! A tak našli se zde v průběhu historie lidé, jenž dosáhli onoho majáku. Zcela poznali, co onen maják představuje a co přináší jim do jejich života.

Poté, co tito lidé poznali ono světlo, začali šířit své příběhy o tom, co onen maják je, ovšem, jak vyprávět o něčem, co nelze popsat, když to někdo neprožije na svou vlastní kůži? … No člověk hold musí využívat jazyk dostupný daným lidem a formou metafor onen příběh o majáku jim přiblížit. Ovšem, někteří nejsou schopni prokouknout onu metaforu, a tak vznikají PRAVDY, které lidé přijali onou metaforou za skutečnost, čímž začínají se věznit zase v dalších paradoxech naší vytvořené společnosti.

Však když člověk onoho majáku sám dosáhne, uskuteční se princip nového života. Uskuteční se princip, kdy člověk pozná onen maják na vlastní kůži a pochopí přínos, který mu do jeho života přinesl.

Lidé mohou vystoupat až na vrchol onoho majáku kde onen ryzí plamen poznání tak do dále jasně svítí, ovšem, jakmile jej pocítí na vlastní kůži, teprve poté podívají se z onoho majáku na celý svět a vypravují se do hlubin, které potřebují projasnit skrze mlhu, jenž daným lidem zabraňuje spatřit svitu plamene poznání.

Závěr

Velmi pěkné téma svobody pro mne bylo skutečně přínosným, neboť uvědomění si spojitosti mezi svobodou a náboženstvím, jakožto cestou ke svobodě, je velmi příjemné propojení dvou témat v rámci cesty jógy.

Mým záměrem bylo sepsat mé vlastní vnímání na toto téma, a tím vlastně vyobrazit cestu, po které se já sám vydávám, proto je pro mne toto spojení dvou témat tak obohacující, neboť jedna věc je přijmout určité ideje a další věc, zcela odlišná, je skutečný prožitek, kdy stává se idea skutečností.

Moudrost na závěr

“Sami si určeme, kam směřuje naše pozornost, zda na onen maják plamene poznání, nebo zda se dále upínat na prostředí dosavadního prožívaného života.”

Marek Szweda